Soustředění

Takže už je to letos opět za námi. Bylo to krátné a celkem nenáročné (podle mě). Jedná se o tzv. soustředění, soustředko se sborem již tradičně bylo na Libotíně, U Kateřiny ( kousek od Štramberku pozn. pro ty méně znalé) . Trvalo pouhé dva dny. No pouhé, i tak to bylo dlouhé. Po dlouhé době působení ve sboru, už nás tato soustředění nenaplňují tak jak by měla, ale přece. Po prázdninách jsem opět uviděla mnoho známých milých tváří, pokecali jsme, a jako holky jsme samozřejmě nezapoměly podrbat, v prvé řadě samozřejmě kluky :-) Popily, i když to nebyl hlavní cíl, a ani nijak podstatný, ale pár lahvinek pomohlo k lepší náladě. Dlouhé hodiny jsme zpívali, a nečekaně pilovaly už to co jsme uměly. Vše bylo nakonec dovršeno koncertem v místním kostele, který se nad očekávání naplnil posluchači a tím to pro nás bylo příjemnější. Vždy je jednodušší a lepší zpívat pro plný sál než pro pár lidí, ale hlavní je zaujmout a to se nám jisto jistě podařilo. Tímto soustředění teď oficiálně započal náš nový školní, pracovní, pěvěcký rok, který bude plný akcí. Menších i větší, nudných a méně nudných. A nakonec zjistíme že to ani nebylo tak špatný jak se to zpočátku zdálo.

Bojovat?

Nedávno mi kamarádka řekla, že dnešní mladá generace (20 - 30 let) nebojuje. Moc brzo vzdávají neprohané bitvy a nebojují o to po čem touží. Představte si že jste v situaci, zamilovaní, užíváte si každé skromné chvilky když jste s tím druhým a najednou bum. "Promiň, zamiloval jsem se do jiné. " Bum. Bum. Bum. V hlavě se Vám míhají myšlenky, které nejste schopni vnímat. Chvíli nenávidíte, odpuštíte a jedete dál. A najednou je tady on, zachránce? Možná, užíváte si, je to fajn. Je to to nejúžasnější co jste vlastně kdy zažili. Začínáte si uvědomovat tu skutečnost co Vás obklopuje. Stoupáte na obláčku a cítít, žeVás nemůže nic ohrozit. A najednou Bum Bum Bum. Je to jako rána nějakou palicí do hlavy. Konec? Nevěřím tomu. Já nepatřím mezi ty co se vzdávají a nebojují. Budu bojovat. Za to po čem toužím, za to co vím, že nechci ztratit. A mám jednu prosbu. Bojuj a nevzdávej to, prosím. Stojíš mi za to. nechci o tebe přijít, teď už to vím.

Věnováno všem co bojují. Hodně štěstí.

P.S. Brno není zase tak daleko, tak se nad tím zamysli M. :-)

balloooooooonky ...

Určitě se Vám to taky někdy stalo. Je to dobrý, hrozně dobrý pocit. Už když se ráno probudíte, tak to cítíte. Skvělou náladou jen překypujete, rozdáváte úsměvy na všechny světové strany. S nesmírnou chutí si ráno uvaříte kávu a ona najednou chutná jinak. Všechno vidítě růžově. Lidi jsou na Vás milí, ne všichni, ale nad těmi co se chovají hloupě jen mávnete rukou. Vznášíte se na růžovém balónku a doufáte, že nikdy nepraskne. Když budete mít štěstí, bude se jen zvětšovat a sílet, až se z něj stane velký, možná obří balón, který nese a vy víte, že ho nemůže nic ohrozit. Maximálně nějaký boeing, ale ty nelítají tak vysoko jako vy :-) V horším případě balonek praskne ( možná cizí vinou) nebo prostě jen splaskne. Spadnete na zem. Pár modřin Vás potrápí. Zahojí se a jdete dál. Až jednou se probudíte a zase je tady ten skvělý den a vy opět stoupáte na balónku.

???

Jsem unavený. Nenávistně jsem se na něj podívala, už zase? Už mě to nebaví. Po tolika letech ho mám pořád ráda, ale tohle odmítání už nevydržím. Jdu si dát sprchu. Horká voda dopadající na mé promrzlé tělo mi dá pár chvil k přemýšlení. Pět let. Je to doba co to spolu táhneme. Není to půl století, ale je to dost. Jak jsem ho milovala, miluju... Proč musím přemýšlet nad tím jestli ho miluju. Vycházím za sprchy. Bez povšimnutí ho míjím. Jsem nahá. Je příjemné, jak mé tělo sálá teplem v našem studeném bytě. Jdu do pokoje. Beru kufr a bezmyšlenkovitě do něj házím své věci. Vše se tam nevejde. Škoda. Musím je tady nechat. No co, jsou to jen krámy. Ve skříní visí nádherné rudé, saténové šaty. Dal mi je on. Nechávám je tam. Zavírám skříň. Přišel za mnou. Co prý dělám? Už tě nemiluju a odcházím, oznamuji mu jako bych šla kupovat rohlíky do sámošky. Nic nenamítá. Odcházím. Oblékám si jeho kabát, je tak velký, měkký a hřeje. Vezmu si ho na památku sebou. Venku se je zima. Od úst mi stoupá pára. Je mráz. Drkotají mi zuby. Ach, ať už to skončí ...

Slyším bušení, otevírám oči. Dozorce nás svolává na snídani. Ještě na chvíli zavírám oči a rozpomínám se na barvu těch šatů. Jako krev. Jako jeho krev. Byla všude. Možná jsem ho milovala... Možná Ano...