Nedávno mi kamarádka řekla, že dnešní mladá generace (20 - 30 let) nebojuje. Moc brzo vzdávají neprohané bitvy a nebojují o to po čem touží. Představte si že jste v situaci, zamilovaní, užíváte si každé skromné chvilky když jste s tím druhým a najednou bum. "Promiň, zamiloval jsem se do jiné. " Bum. Bum. Bum. V hlavě se Vám míhají myšlenky, které nejste schopni vnímat. Chvíli nenávidíte, odpuštíte a jedete dál. A najednou je tady on, zachránce? Možná, užíváte si, je to fajn. Je to to nejúžasnější co jste vlastně kdy zažili. Začínáte si uvědomovat tu skutečnost co Vás obklopuje. Stoupáte na obláčku a cítít, žeVás nemůže nic ohrozit. A najednou Bum Bum Bum. Je to jako rána nějakou palicí do hlavy. Konec? Nevěřím tomu. Já nepatřím mezi ty co se vzdávají a nebojují. Budu bojovat. Za to po čem toužím, za to co vím, že nechci ztratit. A mám jednu prosbu. Bojuj a nevzdávej to, prosím. Stojíš mi za to. nechci o tebe přijít, teď už to vím.
Věnováno všem co bojují. Hodně štěstí.
P.S. Brno není zase tak daleko, tak se nad tím zamysli M. :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
hoj luci, tohle je 1. prispevek, ktery pisu na tvuj blog. vis, ze jsem v podobne situaci, jako ty, a drzim ti palce, abys to nevzdavala. Svuj boj taky svadim uz nejaky ten patek a definitivne prohrane stale nemam :)v takove chvili clovek chce znat pravy duvod, co dotycneho vedlo k danemu rozhodnuti, po tom, co se ho dozvi, by jej radsi nevedel....ale pokud jej nezna, vymysli si vlastni, coz ho ubiji a prahne po pravde vic, nez kdy jindy. Ale kdyz se pravdu dozvi, zmeni to neco? Muze ji verit? Dokaze ji prijmout? Jedine, na co v dane chvili mysli je, ze by vse vratil zpet do tech chvil, kdy mu s tim clovekem bylo tak bajecne. Prozivat nebeske pocity, rikat si, ze neni mozne, aby prave na tebe padlo takove stesti, a presto verit, doufat, naplno uzivat, nemarnit cas, byt jen s nim. Hotova nirvana, sedme nebe, being banzai! Stoji nam tyhle okamziky naproste slasti za nekonecnou horkost, jiz jsme nuceni prozivat, az je po vsem? A kdy je vlastne po vsem? Konci s vyrcenim rozsudku z ust milovaneho? Nebo momentem, kdy na nej zapomenes i ty sama, a on jiz nadale neovlivnuje tvuj zivot, tve chovani, tvou naladu a pocity? V takovem momente si uvedomuju, jak jsou lide jednoduche bytosti, stale hledajici neexistujici pocity absolutniho stesti a naplneni, ktere jsou jim z ruznych stran predkladany. Verime jim, protoze jim CHCEME verit, touzime po vztahu, ktery vydrzi, touzime po vztahu, touzime po cloveku, touzime po lasce, po tom, aby se neci srdecni tlukot presne synchronizoval s tim nasim. Najednou se presne takovy pred tebou zjevi, .... a neveris. Ale dokazes prozivat. A casem uveris. A najednou BUM BUM BUM, 3 kule jako v sarajevu, ktere na dlouhou dobu ukonci tvuj zivot. A my, kteri se nedokazeme vzdat, my, jenz odmitame prijmout skutecnost, bojovnici rvouci se o neci srdce, jsme postreleni nejvic a nase rany jeste dlouho krvaci...nemuzeme si pomoci, neni jina cesta, nelze jinak. Takovy je nas udel. Hledat cesty v mape, ve ktere zadne nejsou vyznaceny, bludit a doufat, ze narazis na nejakou, ktera te dovede do kyzeneho cile. I kdyz uz na one ceste jsi, stale nemas jistotu, jen nadeji.
Okomentovat