Hledám odpověď, kdo bude vědět ať se ozve

Proč musí být všechno tak zatraceně složité ...

Přicházení a odcházení

Prý se lidé kolem nás neustále mění. Jedni odcházejí a jiní přicházejí a já mám stále větší pocit že jich odchází nějak moc, a jsou to ti co jsou mému srdci nejblíž. Ale možná to je jen ten pocit a pravda je někde jinde. Vím že pokud někdo odejde, je tu naděje že se můžu těšit na nově příchozího. Netuším kdy to bude, ale ani jak moc si mě získá. A třeba už zůstane napořád ....

Francie, Itálie, tam a zase zpátky...

Kdo tam byl, ví že to bylo skvělé a kdo ne, o hodně přišel. Myslím, že slova nedokážou popsat pocity, tak jak bychom potřebovali, tak přikládám aspoň pár obrázku pro představu ( a klidně můžete i závidět). Kdo bude mít zájem, tomu mohu zážitky vylíčit z očí do očí ... :-)

Zamyšlení

Přemýšlejte o tom, nakolik jste schopni citových vztahů a nakolik neschopni, nakolik si tuto neschopnost namlouváte. Nakolik jsou citové vztahy možné a nakolik nemožné. A nakolik si tuto nemožnost namlouváte. A zjistíte-li nějaké rezervy, neváhejte jich využít.

Škola volá

Takže milí a vážení hosté tohoto blogu, s radostí Vám mohu oznámit že i já letos zasednu do školních lavic :-). Dostala jsem se totiž na navazující magisterské studium na Slezskou univerzitu do Opavy na obor veřejná správa a sociální politika. A když se zadaří a udržím se tam další dva roky, mohla by ze mě být slečna magistra. Takže škole zdar a všem co studují hodně pevných nervů a málo žaludečních vředů. :-)

Lidi co potkáváme

Jsou lidi, osoby, kteří přijdou do Vašeho života, chvíli pobudou. Je Vám s nima úžasně. Oni odejdou. Možná je už nikdy neuvidíte, pomalu ztracíte kontakt, ale nevadí to. Má to tak být a vy je pořád máte v srdci. Bývalí milenci, přítelové, přítelkyně.

Pak je tady další skupina lidí, osob Vám blízkých. Ti přijdou, objeví se, seznámí se a jste s nima. Jak jednoduché. Smějete se, bavíte se a cítíte, že je to tak na celý život. Oni tady budou, a budou tady pro Vás, když je potřebujete. Možná se do budoucna kontakt trošku omezí, ale pořád jsou tady. Kamarádi.

Poslední skupina jsou lidé co se objeví, trávíte s nima úžasný čas. A pak oni chtějí odejít, zmizet a vy nechcete. Nepustíte je. Víte, že patří do Vašeho života, že bez nich by byl prázdný. Nedovolte jim odejít, protože už nikoho takového nemusíte potkat. Ti co je milujeme.

Soustředění

Takže už je to letos opět za námi. Bylo to krátné a celkem nenáročné (podle mě). Jedná se o tzv. soustředění, soustředko se sborem již tradičně bylo na Libotíně, U Kateřiny ( kousek od Štramberku pozn. pro ty méně znalé) . Trvalo pouhé dva dny. No pouhé, i tak to bylo dlouhé. Po dlouhé době působení ve sboru, už nás tato soustředění nenaplňují tak jak by měla, ale přece. Po prázdninách jsem opět uviděla mnoho známých milých tváří, pokecali jsme, a jako holky jsme samozřejmě nezapoměly podrbat, v prvé řadě samozřejmě kluky :-) Popily, i když to nebyl hlavní cíl, a ani nijak podstatný, ale pár lahvinek pomohlo k lepší náladě. Dlouhé hodiny jsme zpívali, a nečekaně pilovaly už to co jsme uměly. Vše bylo nakonec dovršeno koncertem v místním kostele, který se nad očekávání naplnil posluchači a tím to pro nás bylo příjemnější. Vždy je jednodušší a lepší zpívat pro plný sál než pro pár lidí, ale hlavní je zaujmout a to se nám jisto jistě podařilo. Tímto soustředění teď oficiálně započal náš nový školní, pracovní, pěvěcký rok, který bude plný akcí. Menších i větší, nudných a méně nudných. A nakonec zjistíme že to ani nebylo tak špatný jak se to zpočátku zdálo.

Bojovat?

Nedávno mi kamarádka řekla, že dnešní mladá generace (20 - 30 let) nebojuje. Moc brzo vzdávají neprohané bitvy a nebojují o to po čem touží. Představte si že jste v situaci, zamilovaní, užíváte si každé skromné chvilky když jste s tím druhým a najednou bum. "Promiň, zamiloval jsem se do jiné. " Bum. Bum. Bum. V hlavě se Vám míhají myšlenky, které nejste schopni vnímat. Chvíli nenávidíte, odpuštíte a jedete dál. A najednou je tady on, zachránce? Možná, užíváte si, je to fajn. Je to to nejúžasnější co jste vlastně kdy zažili. Začínáte si uvědomovat tu skutečnost co Vás obklopuje. Stoupáte na obláčku a cítít, žeVás nemůže nic ohrozit. A najednou Bum Bum Bum. Je to jako rána nějakou palicí do hlavy. Konec? Nevěřím tomu. Já nepatřím mezi ty co se vzdávají a nebojují. Budu bojovat. Za to po čem toužím, za to co vím, že nechci ztratit. A mám jednu prosbu. Bojuj a nevzdávej to, prosím. Stojíš mi za to. nechci o tebe přijít, teď už to vím.

Věnováno všem co bojují. Hodně štěstí.

P.S. Brno není zase tak daleko, tak se nad tím zamysli M. :-)

balloooooooonky ...

Určitě se Vám to taky někdy stalo. Je to dobrý, hrozně dobrý pocit. Už když se ráno probudíte, tak to cítíte. Skvělou náladou jen překypujete, rozdáváte úsměvy na všechny světové strany. S nesmírnou chutí si ráno uvaříte kávu a ona najednou chutná jinak. Všechno vidítě růžově. Lidi jsou na Vás milí, ne všichni, ale nad těmi co se chovají hloupě jen mávnete rukou. Vznášíte se na růžovém balónku a doufáte, že nikdy nepraskne. Když budete mít štěstí, bude se jen zvětšovat a sílet, až se z něj stane velký, možná obří balón, který nese a vy víte, že ho nemůže nic ohrozit. Maximálně nějaký boeing, ale ty nelítají tak vysoko jako vy :-) V horším případě balonek praskne ( možná cizí vinou) nebo prostě jen splaskne. Spadnete na zem. Pár modřin Vás potrápí. Zahojí se a jdete dál. Až jednou se probudíte a zase je tady ten skvělý den a vy opět stoupáte na balónku.

???

Jsem unavený. Nenávistně jsem se na něj podívala, už zase? Už mě to nebaví. Po tolika letech ho mám pořád ráda, ale tohle odmítání už nevydržím. Jdu si dát sprchu. Horká voda dopadající na mé promrzlé tělo mi dá pár chvil k přemýšlení. Pět let. Je to doba co to spolu táhneme. Není to půl století, ale je to dost. Jak jsem ho milovala, miluju... Proč musím přemýšlet nad tím jestli ho miluju. Vycházím za sprchy. Bez povšimnutí ho míjím. Jsem nahá. Je příjemné, jak mé tělo sálá teplem v našem studeném bytě. Jdu do pokoje. Beru kufr a bezmyšlenkovitě do něj házím své věci. Vše se tam nevejde. Škoda. Musím je tady nechat. No co, jsou to jen krámy. Ve skříní visí nádherné rudé, saténové šaty. Dal mi je on. Nechávám je tam. Zavírám skříň. Přišel za mnou. Co prý dělám? Už tě nemiluju a odcházím, oznamuji mu jako bych šla kupovat rohlíky do sámošky. Nic nenamítá. Odcházím. Oblékám si jeho kabát, je tak velký, měkký a hřeje. Vezmu si ho na památku sebou. Venku se je zima. Od úst mi stoupá pára. Je mráz. Drkotají mi zuby. Ach, ať už to skončí ...

Slyším bušení, otevírám oči. Dozorce nás svolává na snídani. Ještě na chvíli zavírám oči a rozpomínám se na barvu těch šatů. Jako krev. Jako jeho krev. Byla všude. Možná jsem ho milovala... Možná Ano...

Copatá Lucie

Copatá Lucie cupitá ulící.
Zatahám ji za cop, ale jen málo.
"Lucie, ty nemáš cop, ale ocásek!"
"Tomáši, ty jsi ale makovec!"
My se škádlíme. Jakou to má cenu?
Lucie se umí hezky smát.

Vzpomínky na první třídu :-)

Muži díl III.

Muž a jeho přátelé si vzájemně lžou. Jsou si přáteli jen v tom nejlepším. Sotva člověk předvede tomu druhému to nejhorší, co v sobě nosí, je po přátelství. Sotva řekne těm druhým pravdu, ztratí je. Pokud druhé požádá, aby mluvili pravdu, ztratí je. Neboť muž žije sám pro sebe a má na to právo.

Všechno, co muž dělá, jako by už někdy předtím dělal. Pořád líbá tatáž ústa, objímá tutéž ženu, hledí do tých očí, jež nevydají své tajemství. Muž nosí po celý život tentýž obličej, avšak při holení pokaždé spatří v zrcadle cizince. Po celý život obývá totéž tělo, jenomže uvnitř není nikdy stejný. Ať zamíří kamkoli, nachází místo, jež zná i nezná, je doma a nikde, je ve svém vlastním světě i na území nikoho.

Každý muž má strach. Ženy také...

Muži díl II.

Každý muž je lhář, gauner, chuligán nebo otrava, a přece se nestal ničím z toho záměrně ani s potěšením ani z potřeby ani na úkor jiných a snad i příjemnějších možností, takže na tom sám nenese vinu. Stává se lhářem náhodou. Tím větším lhářem, čím vášnivěji touží po pravdě. I darebákem se stává náhodou, když třeba zažije něco ošklivého ve chvíli, kdy chce být vlídný. Je zlodějem, jenž neví, kdy vlastně kradl a komu a co. Není si vědom, že podvádí ani zda šidí ostatní anebo sám sebe. Muž je mužem náhodou. Mohl být třeba opicí. Pevnou rukou se chopí svého údělu, ať už je sebeubožejší, a skáče při tom radostí.

Muž má nemnoho potřeb a mraky toužebných přání. Avšak jedna potřeba je totožná s jednou touhou: láska. Láska je stejně jako peníze věc nebezpečná, a vlastní-li muž něco takového, nutí ho to do prapodivných póz, kdežto nedostatek v tomto směru působí ničivě. Snad z nedostatku lásky vynalezl muž náboženství, začal pít či pohrdat básníky.
Být milován znamená být přijímán. Milovat rovná se přijmout. Přijímat je dobré, ale často nemožné. Odmítat je špatné, leč normální. Člověk není nic zvlášť krásného, nádherné na něm však je, jak po kráse touží. Snaha milovat působí u člověka jaksi komicky a hrozně. Skutky muže, jenž hledá možnost milovat a být milován, jsou divné, poněvadž v naději, že lásku přivábí, se muž stává odborníkem na ledasco. Vše co muž dělá, dělá kvůli lásce je to tudíž beznadějné a zbytečné, nádherné a komické.

Muži díl I.

Každý muž je dobrý muž ve špatném světě. Svět žádný muž nezmění. To muž sám se mění, po celý život se stává z dobrého špatným či ze špatného dobrým, tak a zase naopak, a potom umře. Lhostejno, jak nebo proč nebo kdy se proměňuje, stále zůstává dobrým mužem ve špatném světě, jak sám dobře ví. Po celý život zápasí se smrtí a nakonec ten boj prohrává, přičemž si bez ustání uvědomuje, že takhle dopadnout zkrátka musí. Údělem každého muže je osamělost - a také nezdar. Kdo hledá únik ze samoty, je blázen. Kdo neví, že tohle celé je skrz naskrz nezdar, je hlupák. Kdo se tomu všemu nesměje, je suchar. Jenomže ten blázen je dobrý muž a stejně tak ten hlupák a suchar nejinak, jak každý dobře ví. Každý muž je nevinný a nakonec osamělý blázen, osamělý hlupák či osamělý suchar. Ale taková už je mužská podstata. Je to smysl života jejž každý muž žije.

Sudba žádného z mužů není dobrá, nikdo nezůstane nezraněn, avšak některým se bolístky pomalu zacelí. Jiní však churaví napořád.

Muž žije svůj život v nevědomosti, aniž mu kdy dojde, jaký význam se ve skutečnosti tají ve zkušenostech, aniž pochopí velikou pravdu o sobě samém. Prožívá celý svůj život v reálném čase, ty minuty a minuty, kdy je vzhůru a dělá všechno možné, anebo kdy zcela vyřízený v posteli spí či nespí či zahání noční můry. Muž najdou žije okamžikem a mimo dosah tajemství. Zničehonic se stává zajatcem okamžiku a zůstává jím, dokud opět nezavadí o to ztracené tajemství - a to už je mrtvý. Dokud muž žije, hledá ženu - zajatkyni okamžiku a doufá že v ní nalezne tajemství věčné. Avšak muž a žena spolu to tajemství nenajdou.

Nikdo se nestará o nikoho jiného než o sebe. Nikdo nemiluje nikoho jiného než sebe. Žena je vděčná muži, jenž ji uvrhne do hlubin vášnivého zaujetí pro sebe samu, a muž je na tom úplně stejně. Společně docházejí k jakýmsi blaženým či hrůzu nahánějícím vjemům a říkají tomu láska. Bývá to však pro ně pouze další způsob, jak na okamžik zapomenout na palčivou pravdu, že život je nesmysl.

Velký den

Pozor, pozor dneska byl můj VELKÝ DEN a kdo tam nebyl o hodně přišel :-) Vlastně se nejednalo o nic extra, nepovila jsem dítě, neslavila žádné významné výročí, nic jsme nevyhrála. Měla jsem (jen) promoci !!!!!!

V první chvili jsem si nechtěla připustit, že by to mohlo být něco tak velkého, slavnostního, oficiálního, nervózního, v některých chvíli i horkého, trochu směšného a dalo by se použít dalších tisíc přídavných jmen jaký to bylo, ale asi je to zbytečný. Kdo tam nebyl nebo neprožil vlastní promoci netuší. Úchvatný, luxusní prostě hodně dobrej val :-D takhle bych to asi shrnula. Všichni měli oblečené né moc vkusné šedé taláry, které existovaly v jedné univerzální velikosti a to sice XXL. Všem moc slušely jen co je pravda a pokud by začala doba ledová už vím co si obléknout, abych přežila. Slzy tekly proudem, vzduch byl prosycen tisícem pafrémů, blesky foťáků oslepovaly, všichni se snažili vypadat strojeně a uvnitř se každý dmul pýchou, že zrovna jejich dítě, vnouče, přítel, přítelkyně stojí tam a jsou ve středu veškerého zájmu.

Zhruba v polovině obřadu? začal děkan mluvit o malíři Gaugainovi, doteď netuším proč a význam veškerých jeho slov mi uniká. Promlouval nám do duše a zároveň se nám možná snažil vnutit určitý druh umění, který ho oslovuje. :-) No proč ne, byla to možnost tak ji využil. My studenti jsme taky využili situace a proti všem pravidlům jsme s chutí házeli do vzduchu své klouboučky (součást stylového promočního oblečku). Poslední malý prostestík proti honoraci. A teď vzhůru do života.
Byl to hodně silný zážitek. Takových víc a celý svět bude plný úžasných emocí :-)

Možná časem dodám i nějaké to foto.

Výkřik

Tohle je pokus o něco, asi je to dost špatný, ale co už.

V pokoji luxusního hotelu ztrácím sám sebe. V hlavě mi běží tisíce možná desetitisíce otázek na které nedokážu odpovědět. Všechno se mi plete a nevím jestli tohle je realita nebo jen hodně špatnej sen. Štípnu se. Hmm asi je to pravda. Opustila mě. Nás. Nejspíš se nikdy nevrátí. Proč? Co bylo špatně? Udělal bych pro ni všechno na světě, všecičko a přece jen to nebylo dost. Možná toho bylo přespříliš. Je to divný a zamotaný. Miluju ji a ona odešla s mým srdcem. Dal jsem jí ho a ona odešla. Dá se bez srdce žít? Kdo ví. Jaký život to bude? Můžu cestovat, užívat si s cigárem v koutku a lahví v ruce. Spíš ne. Sedím tady v tomhle všivým hotelu a brečím. Obrovské slzy se mi koulejí po tvářích, co to znamená, když chlap kvůli ženě pláče? Zaslouží si to vůbec? Toužím po ni. Čím míň ji můžu mít, tím víc po ni toužím. Najdu ji a dostanu. Ještě jednou, naposledy bych chtěl cítit vůni jejího parfému. Byl tak omamný, dováděl mě k šílenství. Jako ona ...

P.S. Omlouvám se autorovi první věty že jsem ji zneužila, snad to pochopí :-)

Help ...

Je ještě dnes v módě provozovat dobré skutky? Možná. Já jeden udělala. Odvezla jsem jednoho chorého staříka (kterého jsem v životě neviděla a asi ani neuvidím) z místa A do místa B (prosil s pláčem na krajíčku, kdo by odolal ). Není podstatné jak daleko, ani jak dlouho to trvalo. Snad pár sekund, minut nevím. Ale ten pocit uspokojení trval ještě celý dlouhý den. Nejspíš se ze mě nestane samaritánka zachraňující ubohé, nemohoucí a nemocné. Škoda :-)
Některé věci se ale vyplatí dělat už pro tu chvíli, ten jediný moment, jedinou minutu, která vám může změnit třeba i život ...

Jako poprvé ...

Nevím jestli se cítm stejně, možná o něco líp než poprvé :-) Každopádně tohle je první, nejprvnější a taky nejpodivnější post v mém blogu. Takže začínáme dámy a pánové ...