O čem sní ženy

Název mého příspěvku jsem si půjčila z jednoho dokumentu, který jsem viděla minulý týden. Dokument byl úžasný a na chvíli mě vzal na výlet do budoucnosti. Do života žen, do jejich pocitů, zážitků zklamání i nadšení. Viděla jsem co všechno se mi ještě může stát v dalších dvaceti možná třiceti letech, že to všechno není tak jak si člověk vysní, že je to naopak. Ale není důvod zoufat, i když všechny tyto ženy byly mnohokrát zklamány i přesto byly šťastné. A to bylo naprosto dokonalé. Život je asi o tom cítit se šťastně, aspoň pár chvil cítit se šťatně. To za to stojí ne :-) A čem to všechny ty ženy kolem Vás sní. Každá o něčem jiném a přesto všechny o tom stejném. Chtějí být milovány, obdivovány a pociťovat dostatek úcty ke svojí osobě, ne proto co udělala nebo neudělaly, ale proto, že je to ona. Ta žena s velký Ž.

Netuším

Mám v sobě tolik vjemů za poslední dobu, není to nic tak podstatného a přesto je to důležité. Člověk si tak asi uvědomí kam patří, kde se cítí dobře a že je fajn, nechat to tak a neměnit. Většinou takový okamžik zažiju. když jedu na kole a že jezdím několikrát týdně. Stačí stát těsně před západem slunce u kolejí, za chvíli bude projíždět vlak a vy vidíte jak se koleje chvějou, cítíte poslední paprsky slunce, které Vám dopadají na tvář a neuvěřitelně silně si užíváte kouzlo okamžiku. Je to něco tak nádharného že to ani popsat nedokážu, tohle se musí prožít. Miluji vůni čerstvě posekaného obilí. Jen tak stojím u pole a čichám tu vůni.
A jsou tu další věci a to se mi už nechce psát tak jindy :-)

Krok vpřed

Na co pořád jen čekáme? Jdeme dál, šup všichni krok vpřed. Jde se za štěstím, spokojeností. Nenechávejte své sny proklouznout mezi prsty. Protože šanci žít tenhle náš život máte jen jednu :-) Tak abychom toho potom nelitovali.

Prázdniny, zážitky ...

Kdybych se tady dnes snažila zapsat všechny prázdninové a jiné zážitky, tak bych se asi upsala. Budu se zde snažit zachytit ty nejdůležitější :-) Zakončila jsem čvrtý ročník na výšce, ještě rok a pak budu vržena do reality všedního dne a budu makat jak mourovatá snad až do smrti.
Vždy ty nejdůležitější zážitky jsou ty poslední. Tak co se vlastně v poslední době stalo? Byla jsem v Osvětimi, což byl velmi zajímavý výlet, s překvapivě příjemným průběhem a zakončením. Další věcí, kterou bych chtěla vyzdvihnout je návštěva mé kamarádky z velkoměsta u nás na vesnici. Prý si to užívala jako ozdravný pobyt :-) což nevím jeslti je lichotka nebo naopak. Byly jsme spolu na jednom, pro mě nekonečném výletu na Pustevnách (asi proto, že jsme ho celý absolvovaly po svých). Bylo krásně slunce pražilo, nožky bolely, ale stálo to za to. Druhý den jsme toho ještě pořád neměly dost, tak jsme se vydaly na místní hrad Starý Jičín, opět zase pěšky. Po tom co jsme si užívaly krásné rozhledy do krajiny( blízkého i vzdáleného okolí) jsme se vydaly smočit naše rozpálená těla na místno koupalisko. A jak už to tak bývá, okamžitě po tom co jsme vlezly do bazénu zatáhlo se a začalo foukat.Asi po hodně jsme to vzdaly a nejkratší cestou se vydaly k domovu. Po plném fyzickém vyčerpání jsme se rozhodly tělu dopřát ještě nějako tu kulturní výživu a vydaly jsme se na Jičínfest ( kdo neví co to je má smůlu, protože to bylo moc fajn). Tak jsem se snažily poslouchat několik, dobrý a fajných kapel a několik děsných se snažily přežít. Každopádně bych to shnula tak že nejvíc dostaly zabrat nohy a játra. :-) A tohle všechno ještě není konec, protože ty nejlepší zážitky nás teprve čekají.

Už je to tady ...

Jaro je tady, definitivně :-) Jsem si jistá :-))))))

Posun vpřed

Někdo mě navedl na myšlenku, že je čas se posunout dopředu. Zkusit nové věci, poznat nové lidi, vnímat nové chutě a cítit nové lásky. Možná už je čas se rozběhnou se trošku, trošinku do světa a začít se sebou něco dělat. Přestat se držet maminky za sukni a rozběhnout se vstříc novým zítřkům. Posunout se dál ve studiu a začít uvažovat a práci a o tom co bude dál, osamostatnit se od rodičů. Je to vážný krok, ale je ho asi třeba. Je krásný přijít domů a mít tam vypráno, vyžehleno a občas i navařeno. Jenomže když je Vám přes dvacet je to už podivný a člověk již touží po svém vlastním místě k žití. A ještě je tady dalších milion otázek. Zůstat ve městě, kde jste vyrůstali, jít do města kde jste studovali nebo se prostě sbalit a jít někam kde je to neznámé, cizí, zahádné, plné možností. Snažit se objevovat nový svět a máme tady další otázku. Jít sama, vzít kamarádku, partnera, jít za partnerem. Netěžší na tom všem je asi to rozhodnutí, ten moment kdy už víte kam, proč, s kým i to co tam budete dělat. Na všechny tyhle otázky bych si chtěla odpovědět, možná ne hned, ale časem. Jedinná myšlenka, kterou bych nechtěla zradit je ta, že tohle všechno bych udělala pro sebe a proto že mě to naplňuje.

Krása

http://www.youtube.com/watch?v=Cp0Oh6Ckh1M&feature=related

Je jaro tady?

Při pohledu z okna vidím modré nebe, sem tam mráček, ale těch pár šedých šmouh a chuchvalců mi náladu zkazit nedokážou. Na konci února to vypadá, že jaro je tady. To je vlastně skvělá zpráva. Maminky vatahují kočáry se snahou provětrat své dětičky a pochlubit se jimi, milenci se vydávají na procházky, protože na slunci je přece jen fajn. Vykouzlí Vám úsměv na tváři ať už je Vám pět, osmnáct, třicet nebo padesát. Všechno se zdá nějakým způsobem jednodušší a veselejší. Ale je to tak, je jaro už definitivně tady? Nebo ještě přijde sníh a nepříjmený chlad, který všechno opět pokazí? Chtěla bych jaro přivítat s otevřenou náručí, ale taky potřebuji ještě chvíli času. Probrat se ze zimního spánku,čas abych se dokázala přizpůsobit tomu novému co mě třeba může čekat, dát možnost přírodě se probudit. Jenže pořád se mi do hlavy vkrádá ta stejná otázka, je to už opravdu jaro nebo jen lákavá upoutávka na něco co přijde až za měsíc, dva?

Kultura za 500.

Posledních pár dnů, týdnů jsem se snažila rozšířit své obzory v kulturní oblasti a navšítivla kulturní zařízení velice obvyklé pro naše zeměpisné šířky. A to kino a divadlo. Co mohu dodat byly to vskutku krásné zážitky.

V kině jsem zhédla velkofilm Austrálie. Nic moc jsem o něm nevěděla a ani jsem netušila co čekat. Sedla jsem si a po dvou a půl hodinách jsem odcházela nadšená. Možná to bylo tou romantikou (nemusím ji moc, ale občas je fajn), napětím, či tak strašně dojemným příběhem.:-) Myslím si že to byl film spíš pro holky, i když možná některým chlapům se taky zamlouval. Kdo ví, s žádným jsem o filmu nemluvila. Což je možná škoda, mohla jsem se určitě dozvědět množství zajámavých připomínek. Každopádně byl to hezký film. A do kina zase asi dlouho nepůjdu.

Druhá část mého kulturního týdne se odehrála v divadle Antonína Dvořáka v Ostravě. Kde jsem byla s kamarádkou na představení se jménem Divadelní komedie, žánr divadelní komedie :-). A já jak moc do divadla nechodím, teda jako chodím, ale většinou jsem spíš na pódiu jako účinkující, jsem si hru náramně užila. Mohu vřele doporučit, možná víc než to kino. Hra nebyla plná okouzlujících herců a příběh taky nebyl nijak zvlášť strhující, ale jako celek výborný. Bylo to vtipné, všichni se bavili a o tom život přeci je. :-)

Otázky

Prý je líbání mužská záležitost a ženy se v něm nevyznají. Co to je za hloupost. At mi to laskavě někdo objasní. Proč filmy vždycky končí svatbou a nikdy nepokračují. Proč mají léky vedlejší účinky. Proč s tím, s kým chcete být být nemůžete. Kdo poprvé vyslovil, že prý blondýny jsou hloupé. Proč jsem celý život tak moc ukecaná, a mluvím i ve chvílích kdy to třeba není zrovna moc vhod. Kdo vymyslel větu " Moje nejoblíbenější je ...". Jak dlouho budeme žít? Kdy dojdou veškeré zásoby plynu? Proč má ježibaba vždycky jeden obří chlup, co jí roste z bradavice. Kolik noh má stonožka. Kdy chlapům začnou vypadávat vlasy. A proč jsou něčí ruce o moc krásnější než jiné. Kam se schovat když se bojím. Jak odpovědět na všechny tyhle otázky ...

Chybí

Ještě mi chybí, ne pořád. Jen někdy, jen v určitých situacích, možná ve chvílích kdy se cítím tak sama. Stále mi chybí, ale časem, časem snad přestane.