???

Jsem unavený. Nenávistně jsem se na něj podívala, už zase? Už mě to nebaví. Po tolika letech ho mám pořád ráda, ale tohle odmítání už nevydržím. Jdu si dát sprchu. Horká voda dopadající na mé promrzlé tělo mi dá pár chvil k přemýšlení. Pět let. Je to doba co to spolu táhneme. Není to půl století, ale je to dost. Jak jsem ho milovala, miluju... Proč musím přemýšlet nad tím jestli ho miluju. Vycházím za sprchy. Bez povšimnutí ho míjím. Jsem nahá. Je příjemné, jak mé tělo sálá teplem v našem studeném bytě. Jdu do pokoje. Beru kufr a bezmyšlenkovitě do něj házím své věci. Vše se tam nevejde. Škoda. Musím je tady nechat. No co, jsou to jen krámy. Ve skříní visí nádherné rudé, saténové šaty. Dal mi je on. Nechávám je tam. Zavírám skříň. Přišel za mnou. Co prý dělám? Už tě nemiluju a odcházím, oznamuji mu jako bych šla kupovat rohlíky do sámošky. Nic nenamítá. Odcházím. Oblékám si jeho kabát, je tak velký, měkký a hřeje. Vezmu si ho na památku sebou. Venku se je zima. Od úst mi stoupá pára. Je mráz. Drkotají mi zuby. Ach, ať už to skončí ...

Slyším bušení, otevírám oči. Dozorce nás svolává na snídani. Ještě na chvíli zavírám oči a rozpomínám se na barvu těch šatů. Jako krev. Jako jeho krev. Byla všude. Možná jsem ho milovala... Možná Ano...