Netuším

Mám v sobě tolik vjemů za poslední dobu, není to nic tak podstatného a přesto je to důležité. Člověk si tak asi uvědomí kam patří, kde se cítí dobře a že je fajn, nechat to tak a neměnit. Většinou takový okamžik zažiju. když jedu na kole a že jezdím několikrát týdně. Stačí stát těsně před západem slunce u kolejí, za chvíli bude projíždět vlak a vy vidíte jak se koleje chvějou, cítíte poslední paprsky slunce, které Vám dopadají na tvář a neuvěřitelně silně si užíváte kouzlo okamžiku. Je to něco tak nádharného že to ani popsat nedokážu, tohle se musí prožít. Miluji vůni čerstvě posekaného obilí. Jen tak stojím u pole a čichám tu vůni.
A jsou tu další věci a to se mi už nechce psát tak jindy :-)

Krok vpřed

Na co pořád jen čekáme? Jdeme dál, šup všichni krok vpřed. Jde se za štěstím, spokojeností. Nenechávejte své sny proklouznout mezi prsty. Protože šanci žít tenhle náš život máte jen jednu :-) Tak abychom toho potom nelitovali.

Prázdniny, zážitky ...

Kdybych se tady dnes snažila zapsat všechny prázdninové a jiné zážitky, tak bych se asi upsala. Budu se zde snažit zachytit ty nejdůležitější :-) Zakončila jsem čvrtý ročník na výšce, ještě rok a pak budu vržena do reality všedního dne a budu makat jak mourovatá snad až do smrti.
Vždy ty nejdůležitější zážitky jsou ty poslední. Tak co se vlastně v poslední době stalo? Byla jsem v Osvětimi, což byl velmi zajímavý výlet, s překvapivě příjemným průběhem a zakončením. Další věcí, kterou bych chtěla vyzdvihnout je návštěva mé kamarádky z velkoměsta u nás na vesnici. Prý si to užívala jako ozdravný pobyt :-) což nevím jeslti je lichotka nebo naopak. Byly jsme spolu na jednom, pro mě nekonečném výletu na Pustevnách (asi proto, že jsme ho celý absolvovaly po svých). Bylo krásně slunce pražilo, nožky bolely, ale stálo to za to. Druhý den jsme toho ještě pořád neměly dost, tak jsme se vydaly na místní hrad Starý Jičín, opět zase pěšky. Po tom co jsme si užívaly krásné rozhledy do krajiny( blízkého i vzdáleného okolí) jsme se vydaly smočit naše rozpálená těla na místno koupalisko. A jak už to tak bývá, okamžitě po tom co jsme vlezly do bazénu zatáhlo se a začalo foukat.Asi po hodně jsme to vzdaly a nejkratší cestou se vydaly k domovu. Po plném fyzickém vyčerpání jsme se rozhodly tělu dopřát ještě nějako tu kulturní výživu a vydaly jsme se na Jičínfest ( kdo neví co to je má smůlu, protože to bylo moc fajn). Tak jsem se snažily poslouchat několik, dobrý a fajných kapel a několik děsných se snažily přežít. Každopádně bych to shnula tak že nejvíc dostaly zabrat nohy a játra. :-) A tohle všechno ještě není konec, protože ty nejlepší zážitky nás teprve čekají.

Už je to tady ...

Jaro je tady, definitivně :-) Jsem si jistá :-))))))

Posun vpřed

Někdo mě navedl na myšlenku, že je čas se posunout dopředu. Zkusit nové věci, poznat nové lidi, vnímat nové chutě a cítit nové lásky. Možná už je čas se rozběhnou se trošku, trošinku do světa a začít se sebou něco dělat. Přestat se držet maminky za sukni a rozběhnout se vstříc novým zítřkům. Posunout se dál ve studiu a začít uvažovat a práci a o tom co bude dál, osamostatnit se od rodičů. Je to vážný krok, ale je ho asi třeba. Je krásný přijít domů a mít tam vypráno, vyžehleno a občas i navařeno. Jenomže když je Vám přes dvacet je to už podivný a člověk již touží po svém vlastním místě k žití. A ještě je tady dalších milion otázek. Zůstat ve městě, kde jste vyrůstali, jít do města kde jste studovali nebo se prostě sbalit a jít někam kde je to neznámé, cizí, zahádné, plné možností. Snažit se objevovat nový svět a máme tady další otázku. Jít sama, vzít kamarádku, partnera, jít za partnerem. Netěžší na tom všem je asi to rozhodnutí, ten moment kdy už víte kam, proč, s kým i to co tam budete dělat. Na všechny tyhle otázky bych si chtěla odpovědět, možná ne hned, ale časem. Jedinná myšlenka, kterou bych nechtěla zradit je ta, že tohle všechno bych udělala pro sebe a proto že mě to naplňuje.

Krása

http://www.youtube.com/watch?v=Cp0Oh6Ckh1M&feature=related

Je jaro tady?

Při pohledu z okna vidím modré nebe, sem tam mráček, ale těch pár šedých šmouh a chuchvalců mi náladu zkazit nedokážou. Na konci února to vypadá, že jaro je tady. To je vlastně skvělá zpráva. Maminky vatahují kočáry se snahou provětrat své dětičky a pochlubit se jimi, milenci se vydávají na procházky, protože na slunci je přece jen fajn. Vykouzlí Vám úsměv na tváři ať už je Vám pět, osmnáct, třicet nebo padesát. Všechno se zdá nějakým způsobem jednodušší a veselejší. Ale je to tak, je jaro už definitivně tady? Nebo ještě přijde sníh a nepříjmený chlad, který všechno opět pokazí? Chtěla bych jaro přivítat s otevřenou náručí, ale taky potřebuji ještě chvíli času. Probrat se ze zimního spánku,čas abych se dokázala přizpůsobit tomu novému co mě třeba může čekat, dát možnost přírodě se probudit. Jenže pořád se mi do hlavy vkrádá ta stejná otázka, je to už opravdu jaro nebo jen lákavá upoutávka na něco co přijde až za měsíc, dva?